CESTOVÁNÍ

Zoologická zahrada (zkráceně zoo, nesprávně ZOO - nejedná se o zkratku) je vědecké a osvětové zařízení určené k chovu ohrožených druhů zvířat v zajetí, pokud možno v podmínkách co nejbližších přirozenému životu druhu v přírodě. Díky existenci zoologických zahrad se podařilo zachránit již řadu vymírajících druhů (např. zubr, kůň Převalského, berneška havajská, bažant mandžuský, aligátor čínský). Za první skutečnou zoologickou zahradu je odborníky považována nejčastěji zoo ve vídeňském Schönbrunnu otevřená v roce 1752. Až do 19. stol. však byla určená především pro členy habsburského dvora. První zoologickou zahradou určenou primárně pro veřejnost byla zoo v Paříži, zřízená rozhodnutím Konventu roku 1789 v prostorách botanické zahrady Jardin des plantes, kam byla přivezena zvířata z královského zvěřince ve Versailles. Termín zoologická zahrada a populární zkratka ZOO byly poprvé použity pro londýnskou zoo, založenou v Regent's Parku roku 1828. Mnoho zoologických zahrad bylo v 19. století založeno buďto spolky nadšenců a milovníků zvířat, nebo obchodníky a hostinskými z reklamních důvodů. Např. zoo v Drážďanech založil spolek chovatelů drůbeže, zoo v Norimberku vznikla jako reklama při jednom hostinci atd. Podmínky chovu zvířat v prvních zoo se moc neodlišovaly od dřívějších zvěřinců. Zvířata byla chována v malých klecích, příkopech nebo úzkých výbězích zvaných zwingery (od německého slovesa zwingen - nutit). Od poloviny 19. stol. se rozšířila móda chovu zvířat v ubikacích napodobujících exotické budovy, např. sloni byli chováni v indických pagodách, velbloudi v mešitách, žirafy ve staroegyptských chrámech atd. Podobné budovy lze dodnes vidět např. v zoo v Antverpách či v Lipsku. Kromě zvířat zde byli jako atrakce vystavováni také domorodci z Afriky, latinské Ameriky či Tichomoří, často i s ukázkami folklóru a tradičního způsobu života.Revoluční změnu v koncepci zoologických zahrad zavedl roku 1907 Karl Hagenbeck, ředitel ZOO v Humburku a velkoobchodník s exotickými zvířaty. Ten zavedl chov zvířat ve volných výbězích, ohrazených pouze příkopy, výstavbu umělých skal pro medvědy, kozorožce či paviány a budování velkých voliér pro ptáky. Tento trend je v různých obměnách využíván v zoologických zahradách dodnes. Hagenbeck navrhoval výstavbu podobných výběhů i v jiných zoologických zahradách. V pražské zoo je památkou na Hagenbecka výběh pand červených umístěný naproti hlavnímu vchodu.Od poloviny 20. stol. začaly být v západní Evropě i USA zřizovány safari parky, chovající zvířata ve velkých společných výbězích, nabízející návštěvníkům bezprostřední kontakt se zvířaty. Návštěvníci mohou přes prostor safari projíždět buďto svými vlastními automobily nebo specializovaným dopravním prostředkem (autobus, vláček). Vzhledem k tomu, že hluk automobilových motorů a výfukové plyny poškozují zdraví zvířat, ale také z bezpečnostního hlediska, je výhodnější využití specializovaných vozidel. zvlášť dobře se osvědčujíelektromobily. Obdobným trendem jsou průchozí expozice, zejména ptáků. v nich mohou návštěvníci procházet přímo prostorem výběhu nebo voliéry. Průchozí expozice jsou sice atraktivní, ale zároveň riskantní z hlediska bezpečnosti návštěvníků i chovaných zvířat. Nelze v nich chovat silná a nebezpečná zvířata, uplatňují se zde proto hlavně ptáci, ze savců např. klokani, hlodavci (mara stepní, psoun prériový), letouni (noční pavilony netopýrů a kaloňů) nebo drobné šelmy (mangusty, surikaty). Někdy se do podobných ubikací umisťují i opice či lemuři, což je ale spojeno s řadou rizik (nebezpečí pokousání, škodlivé přikrmování "žebrajících" opic, krádeže předmětů). Z důvodů ochrany chovaných zvířat před týráním, krádeží (např. v případě papoušků, hlodavců, želv) či nepovoleným krmením ze strany návštěvníků je vhodné, aby byly průchozí expozice opatřeny dozorem nebo alespoň monitorovány kamerou.