Úsov

Raně gotický hrad Úsov s dispozicí francouzského kastelu byl postaven na rozhraní starého sídelního území a královského hvozdu. Přímo nad městem se vypínají hrad a zámek, což je poměrně řídký případ, kdy původní hrad a pozdější zámek stojí vedle sebe ve vzácné symbióze, aniž by stavba druhého znamenala zánik nebo úplnou přestavbu prvého.

Úsovský hrad byl mohutnou středověkou pevností. Poprvé se uvádí roku 1260, kdy ho získal olomoucký purkrabí Jiljí (Idík) z rodu pánů ze Švábenic. Ten získal krátce před tímto datem „úsovský újezd“ jako výsluhu od krále Přemysla Otakara II. a tehdy se již po Úsovu psal. Zřejmě právě on vybudoval uprostřed rozsáhlých lesů nad říčkou Doubravkou kamenný hrad.

Od roku 1276 byl Úsov až do r. 1408 v přímém držení krále, s krátkým obdobím 20 let (cca v letech 1330-1350), kdy ho drželi v zástavě Šternberkové. Po roce 1350 spravoval úsovské zboží syn Jana Lucemburského pozdější moravský markrabě Jan Jindřich.

V letech 1375 – 1405 patřil Úsov moravskému markraběti Joštovi, který z něj učinil za moravských markraběcích válek důležitou základnu svých vojenských rot. Krvavé spory mezi ním a mladším bratrem Prokopem se nevyhnuly ani hradu a jejich vojenské družiny pustošily celý kraj.

Po Prokopově smrti zastavil markarbě Jošt Úsov r. 1408 pánům z Kurovic a v r. 1416 potvrdil král Václav IV.. Zástavu úsovského zeměpanského zboží bohatému českému šlechtici Janu z Vlašimi s jedinou výhradou a to, že mu hrad zůstane stále otevřen. Stoletá vláda pánů z Vlašimi zanechala na Úsově trvalé stopy. K nim můžeme přičíst prakticky veškeré gotické úpravy dodnes na hradě zachované – např. věž Vlašimka. Právě ta nese jména svých stavebníků – bratrů Karla a Jiřího z Vlašimi, kteří na sklonku 15. století z Úsova učinili opravdové panské sídlo, hodné bohatství a moci tohoto rodu. Z dosud dobře zachovalých pozůstatků je možno vysledovat podobu jakou získal do konce 15. století. Za Karla z Vlašimi (1447-1475) a jeho synovců Karla mladšího (1475-1500) a Jiřího (1475-1513) se rozsáhlé úsovské panství stalo jedním z nejbohatších na Moravě vůbec a ani období česko-uherských válek nezastavilo jeho rozvoj.

Od pánů z Vlašimi přešlo úsovské panství s hradem v r. 1513 jako dar krále Vladislava II. za blíže neurčené služby do rukou pánů z Boskovic, a to již nikoliv jako zboží „zástavní“ nýbrž do plného vlastnictví. Po smrti prvního úsovského Boskovice Ladislava v r. 1520 zdědil obrovský komplex statků (téměř souvislý pás země začínající nad Brnem u Letovic a končící takřka u pramenů řeky Moravy, jeho syn Kryštof. Měl-li Ladislav své sídlo na Moravské Třebové, pobýval Kryštof častěji na Úsově. Zřejmým motivem bylo bohatství z těžby drahých kovů zejména stříbra a železa „na Medelských horách“. Nákladný život spojený s výkonem funkcí nejvyššího komorníka a později i zemského hejtmana měl však za následek počínající úpadek boskovického bohatství. V r. 1547 postoupil Kryštof úsovské panství s městem Litovlí, městečkem a hradem Úsovem a dalšími 26 vesnicemi synovi svého bratrance Jaroslava Černohorského z Boskovic - Janu Jetřichovi a sám si ponechal ostatní boskovická panství. Také Jan Jetřich si vybral úsovský hrad za své sídelní místo, což se pochopitelně odrazilo v jeho další výstavbě, ovlivněné již novým stavebním slohem – renesancí. Po Jetřichově smrti v r. 1562 převzal Úsov jeho bratranec Albrecht z Boskovic, přítel umění a písemnictví, znalec zemských práv, dobrý hospodář ale také bezohledný a tvrdou rukou vládnoucí feudál. Také on zastával nejvýznamnější funkce v zemské správě, jako podkomoří, nejvyšší soudce a nejvyšší komorník a královský komisař na zemském sněmu v r. 1571, kde zastupoval císaře Maxmiliána II.. Albrechtovým dědicem se stal v r. 1572 poslední mužský potomek boskovického rodu – Jan Šembera Černohorský z Boskovic. I když jeho sídlem byl bučovický zámek, rád se zdržoval na Úsově a lovil ve zdejších lesích.

Šemberovy dcery se krátce před jeho smrtí provdaly. Anna Alžběta za Karla a Kateřina za Maxmiliána z Lichtenštejna. Těmito sňatky byl založen základ obrovského bohatství lichtenštejnského rodu, který se tak stal dědicem pánů z Boskovic, jejichž rod v r. 1597 Janem Šemberou vymřel po meči.

Od té doby náleželo úsovské panství nepřetržitě až do r. 1945 Lichtenštejnům. Úsov se stal pouze sídlem správy panství, neboť Lichtenštejnové sem zajížděli sporadicky, hlavně za účelem lovů. Navíc úsovskému sídlu zasadila těžké rány třicetiletá válka a zejména Švédové pod vedením generála Torstensona, kteří hrad i městečko v r. 1643 vypálili. Hrad byl po třicetileté válce nouzově opraven, k jeho důkladné opravě a přestavbě jihozápadní části do podoby zámku došlo až v 80. a 90. letech 17. století za vnuka prvního lichtenštejnského držitele Úsova – knížete Jana Adama Ondřeje, který jej držel od r. 1648. Ani Jan Adam Ondřej však Úsov nezvolil jako svoje hlavní sídlo, a tak zámek nadále zůstal sídlem lichtenštejnských úředníků v čele se zámeckým hejtmanem. V centru pozornosti se úsovský zámek objevil až v 19. století, kdy zdejší prozatím skromné lovecké sbírky kníže Jan Josef (1760-1836) značně obohatil o další trofeje především z domácích revírů. Zámeckou knihovnu a umělecké sbírky rozšířil o další exponáty. Kolem r. 1900 zřídil Jan II. z Lichtenštejna v zámku lesnické a lovecké muzeum, jehož sbírky byly doplňovány trofejemi z loveckých výprav Lichtenštejnů po Evropě, zejména z Polska a Itálie a také z výprav do Afriky.

V roce 1945 se stal zámek s celým inventářem a instalovanými sbírkami majetkem československého státu.