Sovinec

Hrad Sovinec (německy Eulenburg) byl postaven na konci 13. století, později byl pozdně goticky a renesančně rozšířen; přestavby raně barokní (opevnění z let 1632–1643). Roku 1945 vyhořel. V těsném sousedství stojí empírový kostel ze 40. let 19. století. Nachází se ve stejnojmenné obci v malebné krajině Nízkého Jeseníku asi 14 km jižně od Rýmařova ve směru na Uničov.

Hrad Sovinec byl postaven před rokem 1332 na skalnatém ostrohu nad stejnojmenným městečkem bratry Vokem a Pavlem ze Sovince. Ti měli předtím v držení a sídlo na hradě Mutkov u Húzové jako manové olomouckého biskupství. První písemná zmínka pochází z 18. července roku 1332, kdy se uvádí Pavel ze Sovince.

Páni ze Sovince byli starým českým rodem z domácí moravské čeledi Hrutoviců (podle právní knihy Ctibora Tovačovského z Cimburka náleželi páni ze Sovince mezi 15 starobylých moravských panských rodů, jako byli Boskovicové, Cimburkové či Pernštejnové). Za moravských markraběcích válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem na sklonku 14. století držel hrad Pavlík ze Sovince, který měl 11 potomků. Po majetkových třenicích získali hrad bratři Petr, Pavel, Aleš a Vok ze Sovince.

Po smrti Vokova syna Jaroslava ze Sovince se panství dostalo do rukou poručníka Jana Heralta z Kunštátu a v roce 1490 je zpět pro rod získal Jan II. Pňovický ze Sovince z pňovické větve rodu. Sovinecké zboží tehdy tvořil rozsáhlý komplex území rozprostírající se z roviny Hornomoravského úvalu až po Moravici na úpatí Hrubého Jeseníku.

Syn Voka Pňovického ze Sovince Ješek Pňovický ze Sovince zdědil v roce 1531 panství značně zadlužené a byl nucen hrad Sovinec před rokem 1545 prodat jednomu z nejbohatších moravských pánů, Kryštofovi z Boskovic a Třebové. Kryštofův vnuk Jan před svou smrtí prodal sovinecké panství v roce 1578 Vavřinci Ederovi ze Štiavnice - zástavnímu držiteli sousedního rabštejnského panství. Vavřincova jediná dědička dcera Anna si vzala po otcově smrti (asi roce 1592) za manžela Jana staršího Kobylku z Kobylího, kterého sňatek s bohatou Ederovnou přivedl mezi nejbohatší moravské rody. Jako horlivý evangelík se stal jedním z 30 moravských direktorů, jimž byla za stavovského povstání z let 1618-1620 svěřena správa země. Po Bílé hoře byl proto nucen roku 1623 prodat Sovinec hluboko pod cenou řádu německých rytířů a žil pak ve Šternberku a Olomouci. S Kobylkou zmizel ze sovineckých hradních prostor i český jazyk.

Za vlády Řádu německých rytířů byl hrad poznamenán třicetiletou válkou a v roce 1626 hrad opatřený pouze malou posádkou padl do rukou dánských Mansfeldových vojsk. Řádový místodržitel Jiří Vilém z Elkershausenu padl do zajetí a hrad i okolí byly vypleněny.

Po návratu Jiřího Viléma ze zajetí a provedených přestavbách byla posádka doplněna na asi 600 dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků. V létě roku 1642, kdy Švédové pod vedením maršála Lennarta Torstensona vtrhli na Moravu a postupně dobyli a zpustošili Olomouc, Uničov, Bruntál a Mírov. Po třítýdenním obléhání Sovince podepsal 6. října 1643 řádový místodržitel Augustin Oswald z Liechtensteina kapitulaci. Dobytím byl osud Sovince do konce války zpečetěn, protože po odchodu jej Švédové zanechali ve zuboženém stavu. Řád hrad Sovinec po třicetileté válce opravil a obnovil zničené opevnění, když však v 80. letech 17. století bylo definitivně zažehnáno „turecké nebezpečí“, Sovinec úlohu pevnosti dohrál.

V 18. století se správa statků Řádu začala soustřeďovat v Bruntálu a na nákladných opravách hradu již neměl Řád zájem. Po úderu blesku v roce 1784 požár poškodil hlásku a přilehlé objekty. Opravy byly provedeny jen v nejnutnějším rozsahu. Teprve v roce 1837 dal velmistr řádu arcivévoda Maxmilián Josef Sovinec opravit a zřídil zde Řádový chlapecký seminář. Od roku 1867 zde působila lesnická škola (přestěhovaná na poč. 19. století do Hranic).

Kolem roku 1903 dal velmistr řádu arcivévoda Evžen hrad uvnitř opravit a jednoduše vyzdobit. Poté sloužil jako letní sídlo Řádu. Bylo zde řádové muzeum, s převážně vojenskými sbírkami, lapidáriem a knihovnou (měla téměř 20 000 svazků). Za okupace byl hrad zkonfiskován nacisty a z hradu se stalo vězení pod správou speciální jednotky SS. V prvních dnech po osvobození roku 1945 hrad z blíže nezjištěných příčin vyhořel. V místě se vypráví, že byl hrad zapálen oslavující sovětskou armádou. Hrad ovšem mohl v té době zapálit kdokoliv, třeba i ustupující němečtí vojáci.

V roce 1960 převzal hrad do správy Vlastivědný ústav v Bruntále, který zde započal s obnovou zřícených konstrukcí, stavebními opravami a restaurátorskými pracemi.